O knize: rok / Socialismus pomine jako disharmonie. Jakákoli disharmonie pomine. A socialismus je bouře, déšť, vítr... Vyjde slunce a vše vysuší. A řeknou jako sušená rosa: "Opravdu existoval?" "A na okna bubnovaly kroupy: bratrství, rovnost, svoboda?" - Ach ano! A kolik jich ještě tohle kroupy zabilo!!— "Úžasné. Zvláštní jev. Nemůžu tomu uvěřit. Kde si mohu přečíst o historii?" Milovat šťastnou a skvělou vlast není skvělá věc. Musíme ji milovat právě tehdy, když je slabá, malá, ponížená, nakonec hloupá, nakonec i zlá. Právě když je naše „matka“ opilá, lže a zcela zapletená do hříchu, bychom ji neměli opouštět... Ale není to poslední: když konečně zemře a ohlodaná Židy odhalí jen kosti, „Rus“, který bude plakat poblíž této kostry, kterou nikdo nepotřebuje a kterou všichni opustili. Budiž... Revoluce má dva rozměry – délku a šířku; ale nemá třetí hloubku. A díky této kvalitě nikdy nebude mít zralé, chutné ovoce, nikdy nebude „dokončeno“... Bude nadále podrážděně růst; ale ta konečnost nikdy nepřijde, když si člověk řekne: „Dost! jsem šťastná! Dnešek je tak dobrý, že zítřek není potřeba“... Revoluce bude vždy bolet a bude jen doufat v „zítra“... A každý „zítra“ to oklame a změní se v „pozítří“. “ (1912.)